CrossFit komunita: více než jen součet jejích částí

Nicole Carroll, generální ředitelka oddělení CrossFit Training and Education

 

V roce 2015 byl CrossFit pozván na Harvard Business School, kde se zabývali případovou studií našeho obchodního modelu – CrossFit zaznamenal exponenciální růst pomocí metod, které se výrazně lišily od toho, co najdete v učebnicích, a oni chtěli vědět, jak jsme to dokázali.

Přibližně ve stejné době jsme byli také pozváni na Harvard Divinity School(studium náboženství a teologie). Jelikož jsme byli dost často označováni za sektu, tak to možná ani nebylo tak překvapivé (jen tak na okraj, nejlepší odpověď, kterou jsem na to kdy slyšela, byla ta Gregova: “Ano, až na to, že je nám jedno, jestli odejdete.”).

Byli jsme pozváni, protože autoři knihy “How We Gather” přirovnávají CrossFit k církvi, jde-li o účel, který v životě lidí plní – zejména u mileniálů, kteří jsou méně nakloněni náboženství v tradičním slova smyslu, ale vyhledávají sekulární zážitky a komunity, které podporují podobný smysl a sounáležitost.

Nejvíce mě zarazila otázka jedné ženy z publika na akci na Divinity School. Zeptala se:

Pokud vycházíte ze základní premisy, že spousta náboženských tradic nakonec ústí v myšlenku “milujte se navzájem”, přijde mi, že … jste nějakým způsobem přišli na mechanismus trojského koně, jak lidi k tomuto cíli dostat – počínaje cílem, který spočívá v naplnění svého genetického potenciálu a v tom, že se ukážete a dáte do toho své absolutní maximum. Ale nakonec k sobě lidé opravdu chovají náklonnost (mají se rádi), což se projevuje v jejich chování právě tímto způsobem. Takže moje otázka zní: Vnímáte CrossFit jako mechanismus, jak někomu zadními vrátky vštípit určitý soubor hodnot?…Nebo je to mechanismus, díky kterému se lidé s velmi odlišnými hodnotami začnou mít navzájem rádi?

Na to Greg odpověděl: “Ano, ano, ano a ano.”

Tohle mě opravdu zasáhlo. Je to tak pravdivé: Lidé vejdou do CrossFitové tělocvičny v domnění, že si jdou “jen zacvičit”, nakonec si ale odnesou mnohem víc.

Poprvé jsem to pochopila – opravdu hluboce pochopila – v roce 2005. Lauren Glassmanová napsala na tabuli trénink. Byla to 3 kola na čas po 10 hang power cleanech, 7 muscle-upech a 50 air squatech. Mělo se to natáčet pro webové stránky a Annie Sakamo, Eva Twardokens a já jsme měly být ukázkovými atletkami. V době, kdy byl trénink napsán – a následně zveřejněn na CrossFit.com -, neměl žádný název, ale během stříhání Lauren podložila video písní “Nasty Girls” od Nitty a od té doby se mu tak říká.

S Annie a Evou jsme do té doby trénovaly společně každý den, a i když každá z nás měla své silné a slabé stránky, obecně vzato jsem na tom byla dost podobně, pokud jde o časy, zátěže atd. Což vás možná překvapí, pokud video shlédnete až do konce, protože jsem skončila asi tři minuty po Evě, a čtyři minuty po Annie. Nebylo to rozhodně nic “těsného”. Zvlášť zničující pro mě byly muscle-upy. Do té doby jsem nedělala víc než série po 1 nebo 2 opakováních, abych si tuto dovednost procvičila a zdokonalila se v ní. Tři série po 7 pro mě byly úplně novým teritoriem. (Dost pravděpodobně to bylo nové i pro ně – akorát to prostě v té době zvládly lépe než já.)

Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsem tam stála pod kruhama a dívala se, jak mě ostatní dvě ženy předbíhají; bojovala jsem a modlila se, abych se vymanila ze svalového selhání. Už tak by to bylo dost nepříjemné, kdyby mě nikdo nenatáčel, ale kamera, která snímala každý okamžik mého ubohého výkonu, to ještě umocňovala. Bylo to bolestně zřejmé: prohrávala jsem. Těžce jsem prohrávala. Jediné co jsem chtěla, bylo dokončit ten zatracený trénink, ale moje tělo se mnou nespolupracovalo. Začala jsem být neklidná a panikařit. Nakonec jsem se probojovala na závěrečný muscle-up a s dramatickým výkonem začínající závodnice jsem dokončila zbylé hang power cleany.

Když bylo po všem, rozbrečela jsem se. Cítila jsem se jako naprostý břídil. Bylo mi trapně. Zklamala jsem své trenéry. Těžce jsem prohrála a nechtěla jsem nic jiného než se někam schovat.

Ale nedlouho poté, co se video objevilo na webových stránkách CrossFitu, mi Greg zavolal: “Na tohle se musíš podívat,” řekl. “Kdo by řekl, že se z holky, která skončila na posledním místě, stane hrdinka celé té zatracené akce.”

Stránky byly zaplaveny pozitivními komentáři (pochvalných komentářů pro Annie a Evu bylo stejně jako pro mě; nejsem si jistá, jestli se mnou jednali jako s hrdinkou, ale také jsem zdaleka nebyla vyvrhel). Komentáře i následné e-maily, které jsem dostala, mě neuvěřitelně podporovaly: lidé mi psali, že je moje snaha inspirovala, že teď chápou, co to znamená se při takových trénincích překonávat, a že jsou vděční za projev mé odvahy – byla jsem ohromená. Prohrála jsem – moje nedokonalost byla všem na očích – a oni mě přesto milovali.

Začala jsem si uvědomovat, že i když jsem proti Annie a Evě prohrála, v očích komunity CrossFitu byla moje snaha vítězstvím. Přitlačila jsem na pilu své fyzické i psychické únosnosti a tam jsem se udržela. Lidé nejenže ocenili, že tomu byli svědky, ale také se inspirovali k tomu, aby také vynaložili tak velké úsilí – tak aby zjistili, kam až jsou schopni zajít . .

Tehdy jsem poprvé pochopila, že za zdmi CrossFitu Santa Cruz se kultivuje mnohem širší kultura, a že CrossFit je něco víc, než jen samotné tréninky, a tvoří ho lidé, které přitahuje.

Když jsme předložili soubor nekompromisních standardů, zaseli jsme semínka. Řekli jsme, že chcete-li uspět (dosáhnout výsledků), musíte na těchto standardech tvrdě pracovat. Vyjdeme vám vstříc tam, kde se zrovna nacházíte, a podpoříme vás, ale jak říká Brian Chontosh ve svém kurzu Diesel Day, nebudeme kvůli vám “posouvat branky”. Řečeno přímo, nebudeme vás rozmazlovat; nesnížíme standard, jen protože je to těžké. Standard zachováme, protože právě v úsilí proti tomu, co je těžké, se rozvíjíme jako lidské bytosti.

Simon Sinek tomu říká “červené klobouky”: neboli znaky a symboly, které představují to, čemu věříme, a přitahují ostatní, kteří tomu věří také. Lidé, které CrossFit přitahoval, rozuměli nekompromisním hodnotám “tvrdě pracuj a zlepšuj se”, které jsme signalizovali. Chápali, že nejlepší věci v životě pocházejí z hluboké odpovědnosti – a upevňovali tyto hodnoty tím, že je praktikovali a uváděli do života.

C. Hertz to ve své knize “Learning to Breathe Fire” vyjádřila takto:

CrossFit vyžaduje odvahu a chuť k nepohodlí. Tlačí celého člověka, mysl, tělo i ducha, na pokraj námahy a únavy a lidé se musí dobrovolně rozhodnout, že v tom zůstanou. To je to, co lidi mění. Mění to jejich identitu a spojuje je to.

Věřím, že právě díky tomu se CrossFit stává něčím víc než jen součtem svých částí. Tím, že pevně vytrváváme v našich nekompromisních standardech, přitahujeme – a kultivujeme – “naše lidi” a dáváme si navzájem příležitost překonávat svoje limity. Standard je standard, a přestože je CrossFit nekonečně škálovatelný cíle neposouváme tak, aby to bylo jednodušší, nebo pohodlnější. CrossFit přitahuje a rozvíjí odvahu.

Může se to zdát neintuitivní, ale věřím, že naše přísné standardy vytvářejí sounáležitost, kamarádství a pocit sdíleného triumfu, kterým je CrossFit známý. Když se posouváte a pracujete na hranici svých možností, není to vždy hezké. Vaše spořádané ochranné vrstvy vyletí ven z okna. Ukazujete lidem, kdo skutečně jste. To je pravá, syrová a skutečná zranitelnost.

CrossFit nabízí přístup k něčemu, co je obvykle dostupné pouze těm, kteří podávají výkony na elitní úrovni: možnost překročit práh úsilí a pohodlí, plně se angažovat a skutečně rozšířit své schopnosti. Tuto příležitost má před sebou kdokoliv, kdo dělá CrossFit, bez ohledu na svůj věk, nebo schopnosti. CrossFit je bezpečným místem, kde se můžete posouvat a růst do nových oblastí bytí.

Stejně jako cokoli jiného v životě, někdy vyhrajete, někdy prohrajete. Někdy vypadáte jako drsňák, jindy je vám do pláče. Ať už ale čelíte čemukoliv, nedovolíme vám vzdát se. Za jakýchkoliv podmínek vás budeme mít pořád stejně rádi.

Z tohoto pohledu dává smysl, že CrossFit plodí komunitu. Autenticita, pokora, respekt, sounáležitost, kamarádství – není divu, že tato kultura vzkvétá. Není divu, že vznikají pevná, celoživotní pouta. Když upřímně ukážeme sami sebe a svou nedokonalost, napínáme se až na hranice svých možností; když navzájem oslavujeme, že se nám daří a zároveň se podporujeme, když se nám nedaří, komunita je přirozeným výsledkem. Komunita, která přesahuje zdi tělocvičny – stejně jako výsledky, které získáváme díky našemu úsilí v ní. Odtud se komunita stává samopodporující silou, protože pokračuje v pěstování kultury, která ji vytvořila.

V tom je podle mě skutečné kouzlo CrossFitu. Je to to, co se stane, když spojíte všechno dohromady: metodiku, étos, trenéra a lidi, které to všechno přitahuje. Ty, kteří využijí šanci vstoupit do jedné z našich tělocvičen a dát do toho všechno. Když tyto prvky spojíte dohromady, vznikne z toho něco ještě většího a lepšího: zážitek, který vám připomene váš lidský potenciál; který vám řekne, že jste doma.

Nikdy jsme si nekladli za cíl vytvořit komunitu. Stejně jako jsme naše hodnoty nebo metody nevymýšleli v zasedací místnosti, tak se tento silný smysl pro komunitu a loajalitu vyvinul přirozeně. Přemýšlím o tom jako o tom trojském koni: někteří lidé přijdou na CrossFit, protože to chtějí zkusit, nebo protože si chtějí dobře zacvičit, anebo protože chtějí nějakým způsobem zlepšit své zdraví. Nehledají nutně výzvu, která by překračovala jejich hranice. Ale přijdou, vloží do toho své úsilí a komunita – tato lidská jiskra – je nutí se vracet. Časem se z této komunity stane něco víc než jen parta dobrých lidí, kteří se společně potí. Stane se z ní záchranná síť.

V roce 2005, kdy mě ohromila reakce komunity na Nasty Girls, jsem o tom neměla ani tušení. Věděla jsem jen, že jsem milována, a to nejen navzdory svému nedokonalému výkonu, ale možná právě díky němu.

Od toho dne se utěšuji myšlenkou, že ať se v mém životě stane cokoli, vždy mám CrossFit. Ať jsem kdekoli na světě, můžu najít CrossFitovou tělocvičnu a cítit se tam jako doma. CrossFit se stal mým základem, jakousi stabilizační silou v mém životě. To je skutečný důvod, proč mi tolik záleží na zachování naší jedinečnosti. Je to důvod, proč jsem kouzlo CrossFitu v této sérii článků vůbec zkoumala. Protože chci vědět, že toto záchranné lano bude vždy k dispozici nejen mně, ale i všem ostatním, kteří ho budou potřebovat , a to i v následujících letech.

Bez ohledu na to, co nás potká, můžeme společně přežít a prosperovat. To je skutečný příslib a skutečné kouzlo CrossFitu.